/5 minut čtení/

Říká vám něco syndrom papírových zdí?

Nedávno jsme se s mojí klientkou bavily o tom, co nás v týdnu čeká a řekla jsem jí, že budu mít křest mého alba, a že to vystoupení před publikem pro mě bude výzva. A ona říká: ,,No jo, ale ty jsi na to zvyklá.” – Jakže, zvyklá? Musela jsem ji vyvést z omylu. Teprve si zvykám. Ale to, čeho jsem schopná teď, by pro mě před rokem bylo těžko překonatelné. Před pěti lety jsem si na to skoro netroufala pomyslet a před deseti lety to byl jenom tajný sen.

• 

• 

• 

Hudbě jsem se sice věnovala od dětství, ale nenapadlo mě, že bych ji mohla i tvořit. Respektive si to DOVOLIT. V článku Jak jsem se stala koučkou aneb chlebová pochoutka zmiňuju moji první zkušenost s koučinkem. Tady vám napíšu o mojí velké zkušenosti s hudbou… a koučinkem. 

Tak asi popořádku… 

Naše rodina z taťkovy strany byla vždycky dost muzikální – kdo měl ruce, na něco hrál – třeba na klavír, kytaru nebo na saxofon a zpěv se linul z baráku při každé oslavě a to ani nemusela být oslava. Tohle potěšení jsme si nenechávali jenom pro sebe, sklony k exhibicionismu tam byly a jsou dodnes, takže vystupovat s kapelou, zpívat ve sboru nebo v něm dirigovat u nás nebylo nic výjimečného.

I když já jsem zrovna k exhibicionistům nepatřila. Ráda jsem si zpívala, hlavně teda písničky mých idolů jako byli Backstreet boys, Tic Tac Toe nebo třeba Twenty four seven, které jsem měla dost zmáklé foneticky, ale věděla jsem prd, o čem zpívají, ale to mi bylo jedno. A zpívala jsem ve školním sboru.

Taky jsem hodně ráda tančila a vymýšlela choreo po vzoru mých idolů, samozřejmě s mýma ségrama a kámoškama po boku. Vůbec na ty devadesátky ráda vzpomínám, jsou pro mě takové barevné. Až teda na hudebku. Protože naplňovat něčí ambice je, co si budem, vopruz. Musím přece hrát na nějaký nástroj, tak šup na klavír! ,,Až budeš starší, tak mi poděkuješ, že jsem tě do toho nutil”, říkával taťka. A tak se to samozřejmě minulo účinkem a po čtyřech letech jsem s hraním sekla. Ale chystám se to znovu oprášit, tak snad se na to vrhnu, než dostanu na stáří kloubní artrózu.

Táta z nás tří dcer chtěl mít kapelu, a tak nás vedl k hudbě – a za to jsem mu moc vděčná! Vždycky jsem byla spíš umělecky orientovaná, ale postupem času se moje cesta stočila trochu jiným směrem, než jsem si v hloubi duše přála. Prostě jsem se nechala nasměrovat okolím, ale já jsem ani neprotestovala. Praktičnost, uplatnění… 

V mládí člověk spíš nechává věci plynout a moc neřeší, jestli využívá svůj potenciál nebo ne, i když nějaké sny si splnit chce. U mě to byly dřív spíš sny cestovní, ty hudební se vynořovaly jen občas a byly jakoby zahalené v mlze. Já jsem si to totiž nepřiznala, že chci dělat hudbu. To nastalo v momentě, kdy jsem začala spolupracovat s koučkou před několika lety. Tehdy jsem pracovala pro jeden start-up a tahle holčina byla naše ,,dvorní koučka”, bylo na nás, jestli s ní budeme spolupracovat nebo ne. Mě to vždycky lákalo. 

A tak jsme se bavily jsme o mých cílech a vlohách a co mě baví, když jsem si uvědomila, že ty moje původní cíle byly takové ,,falešné”. Necítila jsem to tam. A pak jsem to teda vyslovila, že to, co chci dělat, je hudba. Magic! ✨

Pomalý rozjezd 

Ten pocit byl čím dál intenzivnější, tak jsem se rozhodla s tím něco dělat, ne jen psát do šuplíku, tam už se to nějak hromadilo a chtělo to ven. Ale musela jsem se hodně překonávat. Teď zpětně si říkám: ,,Bože, proč jsem se tak bála??”

Každopádně, odhodlala jsem se k prvnímu kroku a přes inzerát jsem našla kapelu, kde jsem začala zpívat a otrkávat se. Naverbovala jsem tam i moji ségru, která zpívala vokály. Měli jsme pár vystoupení, ale nakonec to rozpustili, nebyli jsme všichni na stejné lodi. Ale byla to docela sranda. 

Mezitím jsem se při natáčení reklamy potkala s jedním člověkem, a tak jsme si povídali a svěřila jsem se mu, že chci zpívat a dělat svoji hudbu. Tak se mi zmínil o svém známém, skladateli Karlu Maříkovi, který má nahrávací studio. ,,Tak já tě k němu vezmu a něco mu zazpíváš a uvidíte.” – No jasně, takhle jednoduché to bude! Akorát jsem byla pěkně vytřepaná, když jsme autem zastavili před jeho barákem, kde jsem se měla ,,ukázat” 😅 

Najednou tam stojím u mikrofonu, zpívám, opadá ze mě tréma jako prase a je mi dobře. Kája mi řekl, že mám talent a jestli prej píšu svoji hudbu, tak ať mu něco pošlu. Tak jsem nějakou dobu sbírala odvahu, ale nakonec mu pár věcí poslala a asi tak na třetí pokus se chytl (nevzdávat se! 😂). Pak se to vyvíjelo postupně – schůzky, zkoušky, dema, nahrávání ve Skotsku… Část alba jsme natáčeli taky v Česku. Vypadá to, že se to všechno semlelo rychle, ale byl to proces na pár let. 

• 

• 

V čem mi koučink nejvíc pomohl?

Přiznat si svoje touhy. Překonávat strach a trému. Přijít na to, v čem si stojím v cestě. Udělat si systém akčních kroků. S mojí koučkou Terkou Jarkovskou to bylo a je nejen vystupování z komfortu ale i zábava a skvělý pocit, že v tom nejsem sama 😊

Moje první album se jmenuje příhodně – SelfSabotage. Protože všichni se v něčem sabotujeme, bez výjimky. Pochopila jsem to a jako koučka to vidím u sebe i v okolí. Sama sebe jsem sabotovala tím, že jsem si nepřiznávala, co je můj pravý smysl v životě a dávala jsem ho stranou. Pak jsem se sabotovala tím, že jsem se bála udělat první krok do neznáma a nekomfortu. Bylo to jako s tou papírovou zdí, o které si myslíte, že je z cihel a že ji neprorazíte a navíc vás to bude bolet. Bála jsem se nepřijetí mojí hudby. Věděla jsem, že je nedokonalá, ale šla jsem i přesto do toho a je to to nejlepší, co jsem kdy udělala!

Bez koučinku by se to ale nestalo.

Bylo to dlouhé odhodlávání a pak docela slušná jízda a teď mám pocit, že uzavírám jednu kapitolu a přede mnou je další. Konečně se stalo to, že jsme pokřtili moje album, které pár let lezlo z ulity. Teď chci rozhodně pokračovat dál.

Album vzniklo i díky skvělým lidem, kteří mi věří a podpořili mě nejen psychicky (hlavně moje rodina a kamarádi) ale taky finančně na Hithitu. Krásná zkušenost!

Rozdala jsem jim odměny, pro mě je největší odměnou, když mi někdo řekne, že jsem ho svojí cestou inspirovala. Tak třeba inspiruju i vás začít si plnit ten VÁŠ sen 🙂

A co vy, k čemu se odhodláváte?

Valérie